To můj zeťák vlastnil dva vlčáky, kteří měli výcvik. Jednou jeli s dcerou na dovolenou. Já dostal za úkol se o psi starat a hlavně venčit. Protestoval jsem, neznaje ani žádný povel a zacházení se psi. No ale nebylo mi to nic platné. Prý jsou poslušní a hodní. No od pohledu jsem to nesdílel. Odjeli a mně zůstali dva obrovští vlčáci. Zeť byl psovod na vojně, a jednoho si i z vojny dovezl.
Tak jsem prvně vyrazil vyvenčit psi. Rozloučil jsem se s rodinou a šel do kotců. Psi jak mně uviděli, očividně měli radost. Asi tušili, že by mohli jít ven. Těsné kotce nic pro ně není. Hrdinně jsem proto vešel mezi ně. Jak jsem vzal postroje a vodítka, bylo pro ně jasno. Jdeme se proběhnout. Začali se mi sami tlačit do košíků na tlamy. Mě si moc nevšímali a já byl rád. Z vlčáků jsem měl respekt. Po velkém boji jsem jim košíky nasadil. Připnul takové škrtící vodítka. Byli jak utržení z řetězu.
Vyrazili jsme ven. Měl sem co dělat je udržet. Škrtili se mi na těch vodítkách, Tem samec se pořád nějak divně ošíval a něco mu vadilo. Pořád si tlapou chtěl sundat košík. Já mu ho nasadil obráceně a on ho dřel do čumáku. Napravil jsem chybu a šli jsme dál. Říkal jsem si, že u řeky v tu dobu nebudou asi žádní psi a tak jsme zamířili tam. těsně klem řeky vede silnice, kde byl dost silný provoz. Co dělat, jak zastavit psi, aby mi nevlítli mezi auta. Ze zoufalství jsem zakřičel „stůj“ a světe div se. Zastavili a poslušně si sedli. Byl jsem na sebe hrdý a myslel jsem si že to zvládnu. Mezi auty bylo trochu místa. Tak jak je zase rozejít. Napadlo mně jen „vpřed“. No to jsem tomu dal. Vyrazili tak prudce, že jsem za nimi na vodítku plápolal. Měl sem co dělat to ustát. Zastavili se až u řeky a pili. Tak to se mnou tak dobré nebude. Okolo řeky jsem je odvážně pustil z vodítka. Pobíhali okolo mě a sledovali moje kroky. Uklidnilo mě to. Jen ale do té chvíle, co jsem spatřil dva lidi s velkým buldokem bez košíku. Moji dva chudáci mají košíky. Ti lidé měli psa zase na vodítku a očividně měli co dělat psa udržet. Moji pejskové prošli kolem zuřícího buldoka a přehlíželi ho. Pochválil jsem je. Mezi domy jsem je zase připnul na vodítka a to už byli asi dost vylítaní a šli jak beránci. Dokonce v pohodě zašli do kotců a nechali se odstrojit.
Jsem já to ale psovod. Při dalším venčení už to bylo o poznání lepší. A to jsem neznal ani jejich jména.