V místních novinách jsem si přečetl, že u nás vznikl loutkářský kroužek u místního kulturního střediska. Hledají členy kroužku. Jako malý hošík jsem chodil do loutkového divadla, tehdy sokolů. Tak to mě upoutalo. Rád bych se zapojil. Pátral jsem kde a od koho bych se dozvěděl podrobnosti. Jedna známá prý už je členkou. Tak jsem za ní vyrazil.
Došel jsem k jejich vratům a uviděl známou cedulku. „Zde hlídám já“ a obrázek velkého krvežíznivého psa. Podíval jsem se po dvorku a nikde žádného psa jsem běhat neviděl. Asi je cedulka stará a pes pošel. Odvážně jsem vešel a pes nikde. Uklidnilo mě to. Vešel jsem po pár schůdcích ke vstupním pootevřeným dveřím. Jako slušňák , zaklepal. V tu chvíli se ze dveří vyřítil obrovský vlčák. Štěkal a já na něj řval. Skočil po mně a kousnul mně do ruky, kterou jsem se bránil. Mým řevem se asi zarazil a jen ve střehu přede mnou seděl a štěkal. Já na něj křičel. Konečně vyšel páníček. Prý sem neměl ťukat. On to nesnáší. No kdo to má vědět. Byla sobota a majitel neměl z toho radost. Musel k veterináři. Naštěstí byl očkovaný a tak jsem já nikam nemuse. Sice jsem se od známé dozvěděl o divadélku plno informací, ale byl sem kousnutý do ruky a později jsem našel ještě drápanec na hrudi. Tak jsem kvůli divadélku málem přišel o život.