FRANCIÍ
14.03.2011 20:33
Pár poznámek z naší cesty
Sopky a kaňony Francouzského středohoří.
Nevím, zda sepíši celou cestu.
Po ránu dojíždíme k Bodamskému jezeru. Prvním cílem naší cesty byl Kreuzlingen a to jeho dvojče v Německu Kostnice. Jsme unaveni noční jízdou. Hromadně jsme přešli švýcarsko-německé hranice bez povšimnutí celníků. Dokonce to vypadalo, že jim ještě nezačala pracovní doba. Prošli jsme se starým městem kolem radnice, budovy soudu a došli na nábřeží. Tady byl park s krásnou květinovou výzdobou a sochou pana Zepelina. Udělali ho jako Ikara. Měl rozepjatá křídla, na kterých mu seděl holub bez rozepjetí. Na břehu všechny muže fascinovala a ženy pohoršovala nadživotní socha ženy s obrovským poprsím, která se otáčela těsně nad hladinou. Pro natáčení v ústraní jsem neslyšel povídání o ní, ale také jsem se potěšil pohledem bez orámování hledáčkem kamery.
Vrátili jsme se zpět do města. Prošli okolo chrámu pany Marie, domu pláteníků Husova kamene a dostali se k domu, kde je umístěno museum Jana Husa. Vyjímečně všichni hlasitě pozdravili „Dobrý den“. Kdo promluvil česky, měl vstup zdarma. Bylo to první muzeum v zahraničí, kde jsem exponátům rozuměl. Každý popis byl v němčině a v češtině. Po oživení části našich dějin jsme si takřka všichni odskočili tam, kam i Jan musel. Zajímavé bylo, že měl už tehdy záchod pro dámy a pány. Hold osvícenec. Po pár záběrech a fotkách starého města jsme pádili k autobusu. Tady jsme malinko zakufrovali a prošli jsme jinou celnicí do Švýcarska. Tento omyl nás málem stál láhev. Nepsaným a účinným pravidlem této cestovky totiž je, že překročení stanoveného času odjezdu o pět minut se trestá věnováním lahve alkoholu ostatním dochvilným spolucestovatelům. Tato nenásilná donucovací metoda se osvědčila a je již dlouhá léta praktikována. Osazenstvo autobusu se při každém nástupu viditelně těší na možný přísun alkoholu a každý příchod opozdilců před limitem nelibě nese.
Na toto opatření mám smutné vzpomínky i já. Na začátku cesty po Španělsku jsem naší vedoucí připomněl toto účinné pravidlo. Ten samý den zapracoval zákon schválnosti. Zamotal jsem se v krásných barcelonských uličkách. Vše bych zachránil rychlým přesunem zpět. Osazenstvo autobusu vidělo můj příchod a se zklamáním sledovali hodinky. S jásotem však přijali, když jsem netrefil na křižovatce správnou ulici. Nechali mě klidně překonat limit a v páté minutě zajásali nad vidinou alkoholu. Radost byla ještě podtržena tím, že jsem to byl právě já. Trochu si však zkomplikovali život, protože měli co dělat aby mě dohonili. Já pádil a v duchu přemýšlel jak najdu České velvyslanectví. Tak jsem kupoval první láhev já.. Ke všeobecné radosti i ostatní se později zapojili. Několik přejezdů jsme popíjeli fernet a nejen muži měli své dny.
U Schaffhausenu, kde je světoznámý podnik na výrobou hodinek, jsme zastavili u Rýnských vodopádů. Po zaplacení vstupného jsme byli vpuštěny na vyhlídku na vodopády. Uvádí se, že je to nejmohutnější vodopád střední Evropy, Průměrný průtok 1000 m3 / s, šířka 150 m a výška 21 m. Pro srovnání. Stoletá voda Vltavy před Prahou se uvádí v hodnotě 1200 m3 / s . Nad vodopádem byla kaplička se zasklenými a špinavými okny a nevalným výhledem na celý vodopád. Venku nebylo na vodopád pro vysoké a husté stromy vidět takřka vůbec. Litoval jsem vynaložených 5 franků za vstup a hlasitě nadával. Potom jsem si povšiml jak stejně postižení sestupují po nenápadných schůdkách někam dolu a jiní, popadající sotva dech, vystupují. Tak jsem také vyrazil. A udělal jsem dobře. Teprve tady byly v několika patrech vyhlídky na mohutný vodopád, který se řítil těch 21 m, tříštíc se o balvany a ještě odolávající výběžky skal. Tříštící voda vytvářela trvalou mlhu a tříšť, což je největší nepřítel kamer a fotoaparátů. Přesto všichni točili a fotili. Slunci se očividně toto řádění vodopádu líbilo a malovalo si na tuto tříšť překrásnou duhu. Čím jsme sestupovali níže, působil vodopád mohutněji. Člověka až mrazilo při pozorování té síly a energie valící se vody. Fascinující bylo pozorování vodopádu z nejspodnější vyhlídky. Byla to rampa, vystrčená těsně k patě vodopádu. Voda se řítila jen několik metrů před zábradlím a ohromenými pozorovateli. Dopadala na skály a vodní hladinu. Tříštila se a vše umocňoval mohutný hukot. Pavlu jsem nemohl z této plošiny vůbec dostat. Nabíjela se energií vyzařovanou z vodopádu. Nebyla sama. Movitější návštěvníci si mohli vyrazit motorovým člunem po Rýnu až pod vodopád. Byl to krásný zážitek a odvolával jsem v duchu všechna ta hanlivá slova z horní vyhlídky. Dalo by se ještě přejít po mostku na druhou stranu řeky a vystoupit na skály přímo v řečišti. Bohužel nás tlačil čas a tak nám z tohoto krásného místa zůstanou jen ty vzpomínky, fotky a záběry kamery. Takový je život. Pavle zůstalo to nabití po celou cestu. Já místo nabíjení musel otírat potřísněný objektiv. Byl jsem nenabit.
V Basileji jsme opustili Švýcarsko a vpluli do Francie. Přes Belfort jsme si to namířili k jihu Do pohoří Jura. Všichni jsme se těšili na první náš kemp, natažení již trvale pokroucených nohou, ulehčení tlaku na naše pozadí a v neposlední řadě nepřerušovaný spánek. Toho všeho jsme se dočkali v kempu u městečka Maiche. V polospánku jsme postavili své plátěné přístřešky. Hůře to šlo těm, kteří stan po vybalení viděli poprvé. Našli se ale ochotní a z posledních sil pomohli ze směsice tyček a tkaniny vytvořit stan. Když byly stany jakž takž postaveny a zabydleny, museli jsme ještě vydržet brífink. Tento módní výraz je používaný Bivakem pro shromáždění, asi abychom byli snadněji přijati do Evropské Unie.Tedy vydržet brífink Veroniky o programu na následující den a večeři od Jardy. Ani nikdo neprotestoval s odložením seznamovacího večírku. Jeden na druhého by ani neviděl. Pivo v soudku bylo teplé a my tuzí. První noc, po několikadenní nonstop jízdě, je vždy nejkrásnější. V krátké době bylo všude ticho, přerušované jen prací dřevorubců někde mezi stany.
Ráno jsme byli již skoro v pohodě. Po nezbytné hygieně, sbalení všeho co se večer vytáhlo z autobusu a posnídání vydatné snídaně jsme vyrazili za dalšími zážitky ze slunné Francie. Bivak razí zásadu, že ranní ptáče dál doskáče. Notoričtí ranní spáči mají proto těžký život a cestu s Bivakem by měli předem uvážit. V některých míst pak překvapujeme rozespalé domorodce, nebo čekáme na příchod osazenstva pokladen. Zato zažijeme často překrásné východy slunce. Dalším pravidlem je, že o co dříve vyrážíme, o to se později vracíme, takže vidíme i překrásné západy.
Zastavili jsme na parkovišti u vstupu k Ježčím vodopádům - Cascades du Hérison. Že jsme opravdu na správném místě bylo okamžitě poznat. Stylově vyvedení ježci byli na všem. Na stáncích se suvenýry, hospůdkách, orientačních tabulích i okolostojících autech. Žlutí ježci. Čekala nás pohodová několikakilometrová procházka podél potoka, který na několika místech skákal z různě vysokých skalek. Pěšinka se kroutila a klesala podle toku. Cestou jsme si i zahoubařili, ale jen fotoaparáty a kamerami. Rostly. V údolí bylo vlhko, ale jinak asi v této oblasti moc nepršelo. Z vodopádů byly jen čůrky. Žádná mohutnost jako na Rýně. Příroda byla ale krásná a působila na nás blahodárně. Cestou jsme prošli také jeskyní, která mě osobně zklamala. Byl to pouze takový nehluboký otvor ve skále, připomínající spíše převis, vytvořený erozí vody. Někteří se v čisté a chladné vodě osvěžovali brouzdáním. Čím jsme šli dále, byly vodopády vyšší a mohutnější. Na konci na nás čekaly suvenýry a náš autobus. Využili jsme útrob ledničky a popili pivko v plechu. Ještě že máme poměrně solidní zásobu. Uvidíme jak nám dlouho vydrží. Při cestě do Turecka nás celníci balkánských států obrali o tolik kartonů piva, že jsme poslední dny byli na suchu. Nejedeme však Balkánem, ale civilizovanějšími zeměmi, kde na pivo mají a celnice nepotřebují.
Další zastávka byla u „nejkrásnějšího slepého vápencového údolí“ v pohoří Jura. V těchto místech se v dávných dobách propadl terén o několik desítek metrů. Tak asi dvě. Vytvořilo se tím uzavřené údolí, ohraničené strmými stěnami. Máme hezčí vápencové útvary. Na příklad Hruboskalsko. Dolu do údolí se nikdo neslezl. Taky nebylo celkem proč. Tady jsme poprvé oceňovali barevné orientační desky, které byly asi keramické. Jejich povrh byl hladký a velice tvrdý. Jistě, český vandal by i tento odolný materiál hravě poničil. Naštěstí jsme byli ve Francii a tady se chovají k práci člověka uctivěji. Mohli jsme se dobře orientovat v prostoru před námi.
A zase do autobusu a delší přejezd do třetího největšího města Francie - Lyonu. Město s 1,5 mil. obyvateli, na soutoku Rony a Saony. Vystoupili jsme pod pahorkem Fourviére. Po nekonečných schodech jsme se dostali až k bazilice Notre-Dame-de-Foureviére. Odtud byl krásný výhled na Lyon a plno hezkých Japonek. Japonci a Holanďané jsou podle mně největší cestovatelé. Opět zvídavým pomohla barevná orientační deska seznámit se s místopisem i na vzdáleném horizontu. Vedle baziliky je dominantou modernější televizní přenosová věž Francouzského Telecomu, podobná Eiffelovce nebo Petřínu.
Od baziliky jsme došli k celkem zachovalému římskému amfiteátru. Bohužel je využíván ke kulturním akcím. Tak je osazen zvukovou a osvětlovací technikou s nezbytnými dráty a dráty. Stavba je opravena tak, aby mohla poskytnout dnešním divákům nezapomenutelné zážitky a tím ztrácí punc stáří. Nebyla to ale jediná upravená stavba. V blízkém sousedství byl Odéon, který potkal podobný osud. Sestoupili jsme k Roně a nasedli do autobusu. Přejeli přes jeden most a vystoupili na opačném nábřeží. Pomalu se blížil večer a modré nebe nad protějším břehem začalo vybarvovat zapadající slunce. Krásný byl v tuto chvíli pohled na baziliku a starou část města. Procházeli jsme stmívajícím se Lyonem. Jeho gotickými, renesančními a klasicistními domy. Došli jsme na náměstí Place des Terreaux. Mrzelo nás, že ještě není zapnuto osvětlení. V jakýchsi intervalech po celé ploše vystřikovali nízké fontánky. Unavení spolucestovatelé si v jejich chladivém střiku osvěžovali ošlapaná chodidla. Na okraji jedné z delších stran byla krásná kašna s koňským spřežením. Bohužel bylo vše v šeru. Více jsme už z Lyonu neviděli. Přemlouvali jsme Veroniku k vyčkání na noční osvětlení. Při nástupu do autobusu, t.j. v 9,00 h se rozsvítila všechna světla. Tak jsme mohli, bohužel jen z autobusu, obdivovat krasu nočního nasvíceného Lyonu.
Přesunuli jsme se do kempu na předměstí Lyonu. I tento den byl z časových důvodů seznamovací večírek odložen a tak jsme opět usínali neseznámení. Zato jsme při usínání už byli v duchu na degustaci vínka, které nás další den čekalo. Už aby bylo ráno.
Po raním rituálu opouštíme kemp u Lyonu a vyrážíme do malebného kraje vinic Beaujolais. Vadí mi takové jazyky, ke kterým se přidává i francouzština, kde se jinak piše a jinak čte. Když mi ale někdo řekne, že jedu do kraje Božolé, už jsem doma. Hned vím, že jde o francouzskou Moravu. Myslel jsem si, že Burgundsko je podobný kraj. Ne, Božolé je součástí oblasti Burgundské. Když se začaly okolo autobusu častěji objevovat vinice, osazenstvo viditelně ožilo. Vybavily se vzpomínky na veselé pitky v moravských sklípcích i s následky. Zastavili jsme v městečku Vaux-en-Beaujolais , které inspirovalo Chevaliera k napsání knihy Zvonokosy. Městečko leží na svahu údolí posetého vinicemi. Stejně jako okolní zvlněná krajina. Protože jsme opět byli na místě dříve než byla domluvena návštěva slípku, měli jsme čas na procházku městečkem. Pomalu jsme vystoupali nad poslední domky. Cestou jsme viděli krásně upravené domky, jako vystřižené z románu. Místní kostelík, před kterým byl pod přístřeškem velký lis na víno. Už pouze jako exponát pro turisty. Všude byla krásná květinová výzdoba. V truhlících, květináčích, ale i v dvoukolovém vozíku byly kaskády květin. Jak jsme zašli uličkou za poslední dům, byli jsme ve vinici. Tam rostlo to božolé. Bylo krásně modré se stopami po postřiku. Malá políčka, čekající na sklizeň. Nahoře byl místní hřbitůvek. I vinaři to mají sečtené i když jim asi vínko nějaký ten rok přidalo. Z tohoto místa mohou dobře kontrolovat práci svých potomků. Sešli jsme pomalu dolu. Na malém náměstíčku stál onen objekt sporu zvonokoských občanů.
Pánský záchodek ve tvaru přístřešku, kde páni měli i při této bohulibé činnosti přehled o dění v jeho okolí. Pro pozorovatele z venku to připomínalo spiš vietnamsky stánek na tržištích. Páni vypadali jako prodavači. Z jejich tel byla vidět horní polovina. I toto dovedlo rozběsnit a pohoršovat Eulálii. hlavni románovou hrdinku. Kdo nezná hlavni moto knížky, tak cely děj se motá právě kolem tohoto záchodku. O stavbě jako takové, bodrých vinařů a jejich plných měchýřů. Samozřejmě byl ihned i objektem k fotografování. Pro můj záběr jsem záchůdek oživil i přítomností dámy.
Na tomto minináměstíčku bylo i muzeum vinařství. Když jsme zjistili, že vstup je a tak jsme si exponáty prohlédli. K naší smůle a možná za trest začalo pršet jak z konve. I z francouzské konve teče pořadně. Naštěstí místo, kde jsme měli degustovat víno bylo jen na druhé straně toho plácku. Průvodní dopis nám sliboval návštěvu typického francouzského sklípku . Nevím jaké vypadá typický francouzský sklípek. Tam kam jsme vkročili mi to připomínalo spíš prodejnu vína. Ale hezkou a příjemnou. Možná, že někde dole byl nějaký sklípek. U nás někteří vinaři také nepouštějí kde koho mezi sudy. Ztrácí se to kouzlo sklípku. Komerce pracuje. Ovínit se opravdu muže člověk i v patře. Není to však ten zážitek.
Tady byl i pult i pani prodavačka. Za 35 franků jsme se neopili, ale dostali po decce ze tří druhů vína. Nejsem žádný vinař, ale chutnalo mi. Pani nám povyprávěla za ty peníze i trochu o kraji a vísce. Ukázala knížku Zvonokosy v české verzi a Veronika překládala. Někteří si zakoupili sedmičky božolé dle vlastního výběru. Dostali jsme se i k náznaku zpěvu písně Vínečko bílé. Ale to bylo vše. Bylo dopoledne, byli jsme odporně střízlivý a museli jsme plnit další plán naší cesty. Litovali jsme, ale na druhou stranu jsme byli na začátku našeho putování a franky jsme museli šetřit na další dny.
Přes masiv La Montage Baurbonnasie jsme odpoledne dojeli do nejznámějších francouzských lázní Vichy. Bohužel v tomto místě vydatně pršelo. Využili jsme přístřeší nad prameny v Parc des Sources, což je srdce Vichy. Pramenů je tu celkem devět. Jsou teplé i studené, od 18° do 42° C . Navštívili a ochutnali jsme tři. Nic moc. Chuťově i zápachem připomínaly prameny v Piešťanech. Léčí prý nemoci jater a zažívání, cukrovku a migrény. U nás na to stačí pivo a je pitnější. Chvíli jsme se zastavili před kongresovým palácem. Od úplného promočení nás zachránily kryté chodníky mezi jednotlivými prameny na kolonádě. Když přestalo pršet, prošli jsme se uličkami města. V radnici jsme kromě líbajícího sousoší viděli i dopis Johanky z Arku. Postáli před několika kostelíky a starými domy.
K večeru jsme ještě navštívili středověkou metropoli kraje Auvergne Riom. Město, postavené z tmavého vulkanického kamene. S tímto materiálem jsme se setkali i v dalších městech v oblasti vulkánů.
Den jsme zakončili v kempu v nedalekém údolí Vallée de Sans.
Po ranní snídani jsme se přesunuli do největšího francouzského přírodního parku Auvergenských sopek. Po nenáročných procházkách městy to byl pro většinu balzám pro duši a oko. Konečně příroda, pro kterou jsem tento zájezd zvolil. Park vulkánů je zkrácený název. Už jen při slovu vulkán zamrazí na zádech. Masiv Monts Dómes tvoří 80 vulkánů. Tato severní část parku je nejmladší. Bohužel poslední erupce byla někdy před 6 tisíci lety. Takže nebyly žádné kouřící krátery, potoky žhavé lávy a podobné nebezpečí činných sopek. Ostatní části byly ještě starší.
Na přírodě byl ještě znát noční deštík. Po krátké rovince jsme začali stoupat na vrchol první naší sopky Puy de Cóme. Tu nám Veronika přidala za naše vzorné chování.Celkem solidní stoupání do výšky 1200 m . Mám jednu výhodu, které využívám. Když už nemohu stoupat, nohy mi tvrdnou a příliš lapám po dechu, zastavím se a natáčím. Nevypadá to, že nemohu. Jen na komentáři je to poznat. Zase to zvýrazňuje i zvukově namáhavost výstupu. Vrcholy sopek jsou již beze stromů. Porostlé jen travou a množstvím vřesu. Tato sopka měla kráter silně zešikmený. Při dosažení vrcholu jsme se chvílemi ocitli v mracích, které se celou touto oblastí převalovaly. Nádherný byl i pohled na okolní vrcholy. Z mraků se občas vynořila i sopka Puy de Dóme, která byla naším posledním výstupem dnešního dne. Chvíli jsme se na vrcholu kochali pohledem na tuto hru mraků a sopek. Sestupovali jsme protilehlou strání. Sestup byl obtížný, ale všichni ho vzali s humore. Cesta vedla prudkým svahem. Po dešti byla velice kluzká. Naštěstí svah byl porostlý slabými stromky. Ty jsme využívali ke zpomalení skluzu strání. Náhodnému pozorovateli by náš sestup mohl připomínat přesun stáda opic deštným pralesem. Ručkovali jsme po stromcích dolu. Nezachycení znamenalo pád. Je pravda, že někteří dole byli značně umazaní blátem a značně vysílení ručkováním. Jarda kuchař zase při povalování po svahu sbírá hodinky. Dole se o ně přihlásila nějaká Francouzska. Jarda se stal hvězdou sestupu. Celkem jsme ale tento krkolomný sestup přežili bez vážnějších zranění a ztrát. V této oblasti se moc turistů nepohybuje a ještě méně zahraničních. Zdálo se, že jsme snad jediní. Kdyby tu již loni neprošel Bivak, byli bychom první Češi. Někde se na nás i tak dívali jako na Yetiho.
Sopka Puy de Pariou.vysoká 1209 m již byla v plánu. Z vrcholku sopky Pyu de Cóme nebyla pro mraky vidět. Byla to škoda, protože měla klasický pravidelný kužel s klasickým kráterem. Je častým objektem fotografů. Nádherně vypadá na leteckém snímku.
Po krátkém pochodu údolím, plném vřesovišť, jsme začali opět stoupat k vrcholu. Značení cest zde mají bídné. Zlatí čeští turističtí značkaři. Zatím jsem nikde ve světě neviděl tak dobře a jasně značené cesty, jako u nás. Smekám klobouk před průvodci cestovek. I ve Francii šetří barvou. Sem tam se někde najde tečka, čárka, nebo kombinace obojího. To vše v terénu bez valných orientačních záchytných bodů.
Stoupání bylo stejně příkré jako na Puy de Cóme. Mraky se již odsunuli a tak i tady byl krásný výhled. Na hraně kráteru jsme poobědvali. I když kráter byl hluboký a čekala nás ještě jedna sopka, sestoupili jsme na jeho dno. Svahy kráteru byly porostlé travou a vřesem. Na dně byly poházeny v trávě kameny. Z některých byl složen nějaký nápis. Na jednom byl křížek. Asi střed. Nebyla tu žádná puklina, žádný čoudík. Jen krásná zelená tráva. Nahoru to šlo hůře. Páslo se zde stádečko ovcí. Očividně potěšen, se k nám připojil nějaký Polák, když slyšel naší lámanou češtinu. Mysleli jsme, že je tam jako turista, ale žije ve Francii už deset let. Asi si moc často nepokecá se Slovanem. Sestoupili jsme na spojovací hřeben, vedoucí na Puy de Dóme. Tu jsme už měli stále na dohled. Cestou jsme viděli ohradník, napájený solárním panelem.
Sopka Puy de Dóme je dominantou této oblasti a proto byl i posvátnou horou. Je vysoká 1465 m. Poslední úsek výstupu byl po silnici. Na vrcholku byl moderní televizní vysilač a těsně pod ním ruiny římského chrámu boha Merkura. Nadšenci paragleidinku zde využívali přízeň stoupavých větrů. Takřka nepadali dolu. Pod vrcholem bylo i muzeum sopek se zázemím. Měli jsme tady zamluven výklad. Byl podrobný a dlouhý. Veronika překládala a snažila se udržet naši pozornost. Postupně jsme ale odpadávali. V těsném sousedství byla restaurace, prodejny suvenýrů a podobná lákadla. Nechal jsem si v automatu vydat pamětní medaili za výstup. Z vyhlídek byly vidět všechny okolní sopky i město Clermont - Ferarand, cíl naší další cesty. Při sestupu jsme viděli u jedné budovy stát náš autobus. Čas nás moc nehonil a tak jsme využívali laviček na vyhlídkách a těšili se z krásných výhledů. Byl vidět i náš zaparkovaný autobus. Jeden pohled však nebyl pěkný. Při sestupu jsme šli okolo skupin uschlých stromů. Možná i tady řádí kůrovec. Připomínalo mi to napadenou část Šumavy.
Jaké bylo ale pro nás překvapení dole. Těšili jsme se na pivo. Autobus však zmizel. Později jsme se dozvěděli, že ho vyhnali. Stál přímo před hospodou. Co se dalo dělat, když už jsme k ní došli a pivo bylo v nedohlednu, zasedli jsme na terase. Pozorovali poletující parašutisty a sledovali nějaký dálkový pochod, který se za mohutného řevu tlampače přehnal okolo nás. Vzdáleně mi připomínali naše pionýry. Měli šátky, ale byli starší. Hnali se někam, odkud jsme mi přišli. Vrchní pochopil, že chceme velké pivo i přes cenu 25 fr. Další se mě ptal na mé přání při mé prohlídce vnitřního zařízení hospůdky. Nechápu, co způsobilo takové veselí, když jsem česky odpověděl, že už mám objednáno u kolegy. Asi mě pochopil, protože už se dál neptal. Dostali jsme 2 piva v opravdových půllitrech. Asi jich víc neměli, protože když i další naši podlehli svodu toho pohledu, donesli jim půl litru piva v tuplácích. Majitel musel byt nejspíše sběratelem skleněných pivních nádob. Každý půllitr i tuplák byl jiný. Nebo sem zavítali již i nějací bavoráci a měli je tu ulozene.
Naštěstí pro nás a naše peněženky se objevil autobus a převezl nás do kempu poblíže Clermontu. Byli jsme příjemně unavení z pochodu po sopkách. Líbila se nám i okolní příroda. Těšili jsme se na další vulkány. A s tím jsme i usínali.
Prvním naším místem, které jsme navštívili bylo město Clermont - Ferrand, Bylo krásně vidět ze sopky Puy de Dóme a v jehož blízkosti jsme nocovali. Má čtvrtmilionu obyvatel a je největším střediskem oblasti Avergne.
Další zastavení bylo u hradu středověkého hradu z 15 století Murol. No prosím. Vyslovuje se ale Miró. Takže při komentáři k videozáběrům jsem měl ve Francii opět problémy s výslovností. Proč nemohou ani Francouzi číst jako psát. Člověk neznalý jazyka potom názvy komolí. My jsme si jazyk zkomplikovali háčky, ale čteme jako píšeme. Takto dokonalých je málo jazyků.
Hrad už leží ve střední části Parku vulkánů - Mont Dores. I když vstupné bylo spíše pro členy Evropské unie, takřka všichni jsme se rozhodli, že si hrádek prohlédneme i zevnitř. Zvenku vypadal zajímavě. Byla to udržovaná zřícenina. Nebyl ani nijak veliký, ale působil svým opevněním nedobytně. Vzhledem k jeho stavu byl ale asi dobyt. Bohužel o výklady jsem většinou ochuzen, protože někde mimo natáčím. Málokdy se dá obojí spojit. Hlavně z časových důvodů.
Z vnitřních prostor bylo ale vidět, že hrad i v dnešní žije. Hrad byl opravován a některé části i opět dostavěny podle původní podoby. Nad hradem čněl vysoký jeřáb pro dopravu stavebního materiálu, který nevypadal, že je z 15. století. Mají asi dostatek peněz na rekonstrukci. Nasvědčuje tomu i nový krov a břidlicová střecha nad jedním hradním prostorem.
Hned při vstupu na první nádvoří na návštěvníka dýchla historie. Prostor byl upraven pro turnaje rytířů. Že se zde tato atrakce předvádí bylo patrné i z rekvizit, které zde byly a stop koní. Byla zde i dřevěná tribuna pro hradní panstvo. V Hlavní obytné části, s novou střechou, nebyly sice stropy, ale byly tu tři trůny. Také jsme vyzkoušeli pocit panovníka, když seděl před svými poddanými. Ovšem nejpříjemnější byla prohlídka kuchyně a přilehlých prostor. I zde byly patrné známky i současného využití. Z kamenných očouzených zdí byl cítit dým, uzené a pečené maso. Rozhodně to nebyly pachy až z 15. století. Hostiny se tu musí konat velice často a moc si nezadají s těmi historickými. Musí to být paráda, sedět u masivního dřevěného stolu, který se prohýbá právě dopečeným selátkem, jehňátkem či zvěřinou. K tomu nějaký ten korbel lahodného moku a ten provoněný prostor. Musí tu být veselo i v současnosti. Hned v sousedství byla ukázka tehdejší koupelny. Vyzkoušel jsem si ten pocit sedícího v lázni, kterou tvořila velká káď. Bohužel chyběla voda a hlavně ty lazebnice, které nenávratně vyhynuli. Přitom to muselo být tak příjemné.
Z horních ochozů byl krásný rozhled na pohoří Monts Dores a krajinku s podhradím. I na cimbuří bylo vidět novotu. Kvádry už nebyly z kamene, ale nějaké tvárnice. Dole za prvními hradbami byly asi další drobné hospodářské objekty. Ty ale ještě nebyly opravené. Našel jsem i stáje u kterých se popásal koník. V této části stál i veliký pranýř, nebo kláda. I to se muselo vyzkoušet a tak jsme do ní zavřeli Pavlu. Krásně tam visela a úpěla. Byla propuštěna, až vše přiznala. Také neměla jinou možnost. Nelitovali jsme vynaložených valut za vstupné. Opravdu hezký hrádek.
Pár kilometrů od hradu bylo jezero mezi lesy. Bylo už vidět z hradu a Veronika nám tam slíbila zastávku na koupačku. To bylo přijato s nadšením. Jezero Lac Chambon byl v podstatě zatopený sopečný kráter. K našemu zklamání však bylo v něm zakázané koupání. Opět nevím proč. Bylo to pro nás velké zklamání. Měli jsme možnost jezero obejít a nebo si zapůjčit lodičku a chvíli se projet po hladině. Po rozpočítání nákladů za zapůjčení loďky nás pět usoudilo, že se to dá unést. Rozhodli jsme se pro variantu dvě. Po problémech se zapůjčením jsme nakonec vyrazili po hladině. Vesel se nakonec chopil Jarda kuchař. Šlo mu to dobře. Protože z osazenstva jsem byl mužský už jen já, nenechal jsem ho v tom celou plavbu. Měl jsem hlavně strach o kameru. Jako trénink na sjezd dravou řekou to nebylo.
Dalším přejezdem jsme se dostali až k cíli našeho dalšího výstupu, sopce Puy de Sancy. Ten nás čekal ale až další den. Poslední zastavení bylo v městečku Le Mont Dore. Městečko je zmámím turistickým centrem. Pro velké množství sněhu je zejména cílem lyžařů. V jeho okolí je množství sjezdovek a běžeckých tratí. Město je i známé svými lázněmi s horkými prameny a léčivými plyny. Léčí se zde hlavně různé dýchací potíže. Měli jsme domluvenou prohlídku lázní. Než jsme byli vpuštěni, prošli jsme uličky městečka a nahlédli do krámků. Hned po vstupu nám přidělili průvodkyni. Pravděpodobně byla členkou místního ochotnického divadelního souboru. I když jsem jí nerozuměl ani slovo, tak její přednáška mě upoutala. Její hlas si pohrával se slovy a vůbec nebyl monotonní. Svojí řeč doplňoval gesty rukama i celým tělem. Veronika nám vše perfektně překládala. A tak jsme si ochutnali nelahodnou chuť místních pramenů a ještě odpornější vůni plynu, který se dal porovnat tak se čpavkem. Ani se nedivím, že pacienti prohlašovali, že už je jim dobře. Lázně napodobovaly turecky styl výzdoby.
Veronika si při jednom překladu vyzkoušela malá jednomístná nosítka, v kterých dva nosiči přenášeli pacienty při procedurách. Ještě, že u nich chyběly tyče. Jinak by ji přičinlivý spolucestující někam odnesli. Měli to dobře zařízené. V lázních se má odpočívat a ne uštvaný pobíhat od procedury k proceduře jako u nás. Když si každý čichnul plynu, nastoupili jsme do autobusu a ten nás vyvezl nad městečko do kempu.
Po záboru místa a postavení stanu jsme se šli ještě do večeře projít kousek nad kemp. Prošli jsme lesíkem, který vypadal jak z pohádky. Před námi se objevilo panorama masivu Monts Dores a samotné Sancy. Pomalu se stmívalo. Pod námi bylo hluboké údolí s vodní nádrží a spodní stanicí lanovky. Mile nás překvapilo, když jsme narazili na vodopád, který jsme viděli dole z městečka. Museli jsme se však při posledních paprscích slunce vrátit na večeři. I tady platilo „ kdo zaváhá , nežere“. Jídlo se rozdalo v přídavkách. Alespoň se tak udržovala dochvilnost. Po večeři pivko, pokecáni u stanů a na kutě. Čekal nás další den celodenní pochod s výstupem na Sancy. Dlouho do noci však byly slyšet hlasy, probírající zážitky.
Jak jsme jeli řeku Ardeshe
Zajeli jsme k půjčovně loděk. Tak 90% účastníků zájezdu nesedělo ještě v životě v lodi. Tři dny před plánovaným sjezdem jich bylo více jak polovina přesvědčena, že se této atrakce nezúčastní. Tři jsme se přiznali, že už jsme nějakou vodu jeli. Přesvědčovali jsme ostatní o kráse a snadnosti pohybu po vodě. Teoreticky jsme školili držení pádla, práci háčka i zadáka. Rozdělení na háčky a zadáky jsem chtěl provést za použití pádla. Kdo by pádlo uchopil jako kost, byl by háček. Ostatní by se školili na zadáky. Bohužel pádlo jsme neměli. Při příjezdu do kempu v místě začátku naší plavby již všichni byli odhodláni jet. Asi k tomu přispělo i moje ubezpečování, že by si Francouzi netroufli pustit začátečníky po nějaké dravé řece. Naše plavba mela být po říčce Ardeche, která protékala stejnojmenným kaňonem. Odhodlaní a důvěru v má "moudrá" slova málem zničila orientační tabule trasy naší plánované cesty, která byla umístěna v kempu. Byla na ní zakreslená říčka a na ní asi na 20 místech 1,2 nebo 3 široká véčka přes koryto. Zděšeni nastalo při odhalení významu těchto značek. Takto byly totiž značeny úseky s lehkými, středními nebo těžkými úseky. Později se ukázalo, že se jedná o kamenité peřeje. Tady neznali šlajsny, neboli propusti. Bylo potěšující, že to nikoho neodradilo.
Ráno, po vydatné snídani, jsme se přesunuli ke společnosti, která sjezdy pro turisty zabezpečuje. Dámám se líbil majitel nebo zástupce firmy. Vyfasováním záchranných vest a soudků na věci se začali normální turisté měnit ve vodáky. Nasazení vest sice dosti zdeformovalo krásná těla. Všichni vypadali jako hrbatí a všem, bez rozdílu pohlaví, se podstatně zvětšila prsa. Nejhůř na tom byli ti, co už předem nějaká měly. Naopak některým vodačkám stouplo sebevědomí a dlouho si vestu upravovali. Soudek považovali někteří ze začátku za vodácké sedadlo. Záhy se však dozvěděli, že to je na věci, které chtějí po dobu své plavby uchovat suché. Chyběla už jen loď a pádla, aby tu byli vodáci jak vystřižení.
Naložili nás a soudky do malého autobusu a převezli k řece. Tam ti nezkušení dostali zvláštní umělohmotné lodě připomínající kanoi s nízkým posezem a pádlo jako má kajak. Ti zkušenější si vybrali také umělohmotné, ale tvarem klasické kanoe a pádla. Všichni pak vyslechli v překladu Veroniky instrukce zacházení s pádly, technikou jízdy a překonávání nejzáludnějších míst. Všichni se i po této, nic nezastírající informaci, odhodlali poprat s řekou. Veškerá teoretická příprava byla celkem k ničemu. Technika jízdy s těmito loděmi byla odlišná. Motorem byl ten vpředu a zadní řídil. Přiznám se, nedostat možnost jeti na normální kanoi, nevím jak bych se s tím popral. Tím větší obdiv si zasluhují ti co šli do toho. Naději dostali ještě informací, že u tabule s číslem 7 mohou přerušit jízdu a nasednout do místního autobusu. Toto místo bylo asi uprostřed trasy. Jinde se nedalo uniknout. Říčka tekla hlubokým kaňonem. Celkem jsme měli před sebou 32 km jízdy neznámou krásou říčky Ardeche. Instrukcí ve zpěvné francouzštině, po které některým ženám vzrušením naskakovala husí kůže, majitel splnil vše k našemu vypuštění. Popral šťastnou jízdu a v duchu asi doufal, že mu na konci předáme všechny lodě. Jsou děsně důvěřiví.
A vyrazili jsme. Zezadu naše flotila vypadala spíše jako skupina vodních větrných mlýnů. Tento dojem vyvolávalo nesourodé mávání kajakářskými pádly. Plavba byla to nádhera, narušovaná jen těmi peřejemi, kde stoupal adrealín v krvi a zapojovali se i hlasivky. Výskotem, připomínající pištění při sjezdech vysoké horské dráhy. Krajinu okolo řeky tvořily vysoké skalní útvary. Projeli jsme skalní bránu, podjížděli převisy a míjeli různé skalní útvary. Někdy drhli o dno a vyhýbali se balvanům, záludně schovaným pod vodou. Tri měsíce již v této oblasti ani nekáplo, takže i malé peřejky byly plné zákeřných kamenů, čekajících potopit každou loď s nepozornou posádkou. A to já měl skoro celou cestu kameru na krku a natáčel. Měl jsem totiž toho nejskvělejšího a nejšikovnějšího háčka. Situaci zachraňovala přehrada v horní části, která ráno začala upouštět a tak jsme nemuseli celou trasu jit s lodí na zádech. To možná způsobilo i to, že voda byla teplá. Střídaly se místa s takřka stojící a hlubokou vodou s místy kde voda zrychlila a překonávala peřeje. V těchto místech dna lodí získávaly šrámy. Lodě se jen vlnil, ale všechny to vydržely. Cestou jsme se pěkně roztáhli a pomíchali jinými "vodáky".
Jaké bylo překvapení, když na bodu 7 nikdo nevzdal. Hrdinně se všichni rvali s peřejemi, vylévali vodu, ždímali oděvy a případně i lovili a chytali co voda vzala. Cestou jsme jedli a hlavně se koupali v průzračné teplé říčce. Pozorovali líně proplouvající ryby v těsné blízkosti lodí. Ještě ke všemu počasí bylo azurové a tak i nějaké to udělání bylo bráno v žertu.
Podle majitele byla nejhorší peřej nazvaná černý zub. Nejhorší byly ale kameny hned za průjezdem skalní branou. V prvním jsme se málem i naše loď převrhla. Na vodě bylo tolik lodí, že peřeje byly jimi ucpány. Vodáci by se disciplinovaně seřadili nad překážkou a postupně najížděli do nebezpečného prostoru. To ale neplatilo tady. Novopečení vodáci se bezhlavě vrhali mezi kameny, pro které pak bylo hračkou lodě zadržovat a potápět. Tak nás proud stáhl mezi lodě, které nás předjeli. Nedalo s nic dělat, než držet kameru a doufat, že nás zmatkující a potápějící se lodě nestáhnou sebou. Nakonec jsme se protáhly jen s nabráním vody. Po zdárném projetí další, asi nejsložitější peřeje, jsem vystoupil a šel natáčet. Tato peřej si loděmi pohrávala. Vlny a ukryté balvany většinu lodí otáčeli s dětskou hravostí. Natáčel jsem jak zběsilý. Lodě se převracely. Narážely do sebe. Najížděla jedna na druhou. Některé osádky ječeli, jiné se smáli. Chytali vše co jim voda brala. Záběrů do „Neváhej a toč“ plno. Později jsem zjistil, že v tom zmatku jsem začal s obráceným zapínáním a vypínáním kamery. Výsledkem jsou krásné záběry mých nohou. Postrach všech kameramanů. Tak nová kamera nebude.
Černý zub naopak byl dobře průjezdný i když u něj byla nějaká místní záchranná služba. Za nim jsme zaparkovali a poobědval. Udivilo nás, ze z peřeje vyplouvalo plno prázdných lodí, plovoucích „vodáků“ a batožiny. Na trase jsme viděli sjezd kanoe po kamenitém svahu, odvážné skoky ze skalních stěn a plno naháčů, kteří svojí nahotou odváděli naší pozornost. Ani jedna peřej se nemohla podcenit. U každé byl někde nastrčen kámen na otáčení lodí.
Opravdu smekám před všemi začátečníky. Statečně se poprali se záludnostmi říčky, ale hlavně s lodí a pádlem. Já osobně bych to s touto výbavou lépe nezvládl. Po 32 km jsme byli ale všichni dost vyčerpaní. Těch 32 km byla možná pomsta Veroniky, když jsme všichni protestovali proti trase dlouhé 1,5 km, jak nám původně oznámila. Slunce, voda a pohyb vykonaly své. Na konci nás čekal veselý majitel lodi. Viditelně byl veselejší, když se dopočítal všech lodí a to bez větších šrámů. V tomto místě byla konečná i dalších půjčoven a tak tu bylo dosti veselo. Prevíti nás někde na složitější peřeji fotili. Jsou mazaní a vědí kde. Cena jedné fotky však převyšovala naše možnosti. Cena 45,00 Fr. t.j. v kurzu 247,50 Kč. To se mohou jit vyfotit. Přesto někteří čeští tuneláři si foto zakoupili, jako vzpomínku na svůj hrdinský výkon. Výkon to opravdu byl. Vyráželi jsme asi v 9,30 a poslední loď dorazila v 18,30 hodin. Tento den jsme se všichni těšili do spacáku. Trochu nás vyděsil náš autobus, kterému údajně při přejezdu přestal fungovat kompresor. Čekali jsme potom již osamoceni na břehu říčky a doufali ve zlaté české ručičky. Chlapcům se opravdu povedlo autobus opravit a tak asi s dvouhodinovým zpožděním jsme dojeli do kempu. Unavení, ale šťastní a bohatší o krásný zážitek.
Grand Canyonem du Verdon
Byl předposlední den našeho potulování Francií. Po prohlídkách měst Nimes a Avignon jsme prahli po přírodě. Z kempu přímo v Avignonu jsme vyrazili hornatou oblasti Provence. Zastávka byla u pramenu Fontaine-de-Vaucluse. Po pár stovkách metrů mírného stoupaní podle potoka jsme dorazili k samotnému pramenu. Vlastní potok, nebo říčka se postupně zmenšoval jak ubývalo přítoků. Poslední desítky metrů jsme už šli jen podle vyschlého koryta s balvany. Na balvanech bylo vidět, kudy se valí voda. A to je ta zvláštnost, jak nám bylo vysvětleno. Podle vyschlého řečiště jsme došli až pod asi 200 m vysokou skalní stěnu, kde byl veliký otvor ve tvaru trychtýře. Na jeho dně bylo vidět tmavomodrou vodní hladinu. Potápěči ani po 400 m nenarazili na dno. Srážková voda z rozsáhlých náhorních rovin a kopců nad tímto pramenem se zatéká puklinami do jednoho podzemního prostoru. Tyto prostory se naplní a jednou za půl roku ze země vytryskne voda a fontána ožije. Touto puklinou je obrovské množství vody je vytlačeno z podzemí. Musí to být paráda. My jsme přišli v době plnění prostoru. I v této oblasti však již tři měsíce nepršelo. Nevadí. Okolí fontány, jak ji nazývají, bylo také nádherné. Čistá voda z bočních přítoků protékala balvany a připomínala mi naší Vydru. Voda byla zbarvena svěže zelenými vodními rostlinami a pěnou z peřejí. Na říčce bylo několik mlýnských kol. Některá se jako atrakce otáčela. Nejkrásnější bylo ale kolo až u městečka. Neotáčelo se, ale bylo nádherně porostlé mechem a lišejníkem. Fotilo se a natáčelo. V krámku se suvenýry si každý něco koupil na památku. Já konečně sehnal něco malého na svoji slaměnou kšiltovku. Byla to cikáda z moduritu ve skutečné velikosti a barvách. To jsou ty potvory, co mě v různých zemích, na př. Turecku, Španělsku, Krétě a i Francii, nenechali spát. Kuchař Jarda nakoupil vitamínky v podobě jablek a jeli jsme ke kaňonu.
Před sedmi lety jsem již ve Francii byl a kaňon Verdon navštívil. Hrstka statečných nás tehdy slezla na dno kaňonu a prošla 14 km proti proudu řeky. Vzpomínám, že první část cesty byla ukrutná. Museli jsme po slezeni steny na dno postupovat po stěnách kaňonu. Cesta vedla chvíli u hladiny a chvíli vysoko nad hladinou řeky. Kolikrát po úzké stezičce. Vše bylo ztíženo vysoce klouzavým vápencem a sluncem. Vápenec připomínal mokré mýdlo a slunce dělalo ze dna kaňonu peklo. V polovině cesty jsme se dostali opět k říčce. To již delší dobu byla vyschlá moje cyklistická láhev. Voda v říčce byla oproti vzduchu studená a byla od vápence jako mléko. Byl jsem tak vyschlý, že jsem ji pil plnými doušky a ještě si nabral do lahve. Pozřít ještě trochu písku, tak ze mne šel určitě beton. Ale byl jsem zachráněn. Druhá půlka cesty kaňonem již byla procházkou. Pouze zpestřena průchodem dvou tunelů, kde jsme měli jen pár baterek a tak jsme šli jak mateřská školka. Za ručičky a krok sun krok. Druhý tunel byl dlouhý asi 1 km. Byl plný ťapajících bludiček. Bez baterky by člověk prolezl otlučen jak kuželka. Na co Francouzi měli v prospektu 8 hodin, my museli zvládnout za 5. Zvládli. Ale to byla historie.
Nádherné pohledy už byly z autobusu na blížící se masiv Přímořských Alp. Těmi se řeka Verdon prodírá a hloubí 250 - 700 m hluboký kaňon. Přijížděli k vyústění kaňonu z pohoří. Zde je přehrada s nádherným jezerem Svatý Kříž. Voda jezera je zbarvena říčkou do nádherné zvláštní bleděmodré barvy. Stoupali jsme po skalních stráních úzkou silničkou. Jen na pár místech se vozidla mohla vyhnout. Těsně vedle silničky byl prudký sraz. Otevřely se úchvatné pohledy na pohoří a hloubku kaňonu. Slabí jedinci tuto část projížděli se zavřenýma očima a nakloněni ke svahu, v domnění, že vyrovnávají těžiště. Výchozí stanice a sestup na dno kaňonu byl stejný jak při mém prvním pochodu. Byl to sestup po stěně, proložený žebříky a lany. Celkem ale zvládnutelný a tak slezli i ti zvědavci, kteří nesnášejí výšky. Stráně byly zarostlé, takže hrůzostrašných výhledů na dno kaňonu nebylo tolik. Neustálá vlhkost vzduchu v kaňonu byla vidět na rostlinách i skalstvu. Vše bylo potaženo mechy a lišejníky. Stromy vypadaly jak oděné podtrhovaly pohádkovost krajiny. Po sestupu jsme se chvíli pokochali říčkou a pohledy ze dna, orazili a pojedli. Počasí i tentokrát bylo slunečné, ale na dně kaňonu bylo přijatelné. Ti kdo nechtěli pokračovat zůstali u říčky a my ostatní vyrazili tentokrát po proudu kaňonu.
Zajásal jsem, protože tím vlastně projdu celý přístupný kaňon. Tato část byla kratší. Asi 5 km podle toku říčky. Samozřejmě se opět stoupalo a klesalo podle průchodnosti a skalního masivu. Ale i tento úsek byl náročný a zdál se mi i krásnější. Verdon se v těchto místech prodírá členitým řečištěm. Hučí a pění jeho zvláštní bleděmodrá barva, kterou má na svědomí vysoký obsah vápence. I tady tři měsíce nepršelo, ale vody bylo dost. Cesta ve stráni vedla místy po uzoučkých rampách, kde jediná záchrana před pádem bylo lano. Byl úsek, kde rampa byla široká jen na šířku chodidla. Francouzští bezpečáci klidně sem pustí kde koho. To je ta demokracie. Sám ses rozhodl jít, sám si spadni. Tvoje riziko. Jsou ale potom místa, kde zpět jít by již bylo zoufalstvím. Asi ve dvou třetinách nad námi začalo hřmít. Asi jediný z naší výpravy jsem si dovedl představit co takový déšť udělá z vápencové cestičky. Bouřka, doprovázená krátkým, ale vydatným průtržem mračen nás naštěstí zastihla, při pochodu pod převisy. Za chvíli bylo po dešti. V tomto místě nás došli dva z kaňonové služby. Něco jako horská služba. Doprovázeli dva mladé francouze a psa. Dál jsme pokračovali za jejich dohledu. Terén byl patřičně kluzký a tak na konci, před výstupem, někteří vypadali jak divočáci po rochnění v bažině. Když jsme se dozvěděli, že cesta končí a budeme stoupat, překvapilo nás to. Kolem nás byly takřka svislé skály do výšky 600 m. Cesta nás ale opravdu zavedla ke stěně, na které byly natlučeny lana a do oblak stoupala neviditelná klikatá stezička. Ještě, že slabší jedinci to otočili na začátku. Výstup byl namáhavý. Ručkovaní po lanech a žebřících. K tomu pohledy kolmo do propasti kaňonu. Chvíli jsme si mysleli, že jsme z nejhoršího venku. Skala se malinko sklonila. Chyba. To bylo jen asi pro nadýchnutí. Opět takřka kolmá stěna, dlouhá několik desítek metrů. V těchto místech jeden záchranář nesl psa v podpaží.
Byl zázrak, že tento děsný výstup všichni přežili. Byli jsme šťastni a hrdí, že jsme zvítězili nad přírodou. Nádherná příroda nám vynahradila několikanásobně útrapy pochodu. Opravdu to byl bonbónek naší cesty. Zážitek byl podtržen i kuřátkem s bramborovou kaší, které jsme na místním parkovišti obdrželi od kuchaře. Strmé stěny a romantická divokost kaňonu nám dlouho zůstanou vryty do paměti. Cesta k moři vedla ještě chvíli po kraji kaňonu pohořím Alp. Do kempu v Cannes jsme dojeli za tmy, unaveni ale šťastni. Za tmy jsme postavili stany a protože to byl náš poslední kemp a poslední večer i přes únavu jsme poseděli a vyslechli Jirkovi žertovné zápisky z naší cesty. Kolem půlnoci jsme se postupně vytráceli do svých plátěných přístřešků, abychom ještě jednou ve snu slézali strmé skály kaňonu.